Dne 12.11.2020 vydal Evropský soudní dvůr usnesení, které se z našeho pohledu jeví jako přelomové a značně rozšiřuje možnosti domáhat se náhrady škody za zpožděný nebo zrušený let.
Doposud platilo, že Nařízení (261/2004) se vztahuje mimo jiné na cestující odlétající z letiště umístěného na území třetí země na letiště umístněné na území členského státu, na které se vztahuje Smlouva, pokud neobdrželi náhradu nebo odškodnění a nebyla jim poskytnuta pomoc v této třetí zemi a pokud je provozující letecký dopravce dopravcem Společenství. Cestující odlétající ze třetí země, například USA, Kanada nebo karibských či jihoasijských destinací s místním dopravcem neměli nárok na kompenzaci. Ve svém rozhodnutí C‑367/20 SP x KLM Royal Dutch Airlines však evropský soud práva cestujících značně rozšířil u letů, které se skládají z více úseků, kdy první je ze třetí země na území EU a následně v rámci EU. V případě cílového místa Prahy, se bude jednat o téměř všechny nepřímé zaoceánské lety.
Konkrétně se soud přiklonil k výkladu, že pokud cestující zakoupil u některého z dopravců Společenství let ze třetí země na území Společenství, skládající se ze dvou úseků, má cestující právo domáhat se po tomto dopravci náhrady škody i v případě, že první část letu operoval dopravce třetí země. Ač se rozhodnutí může jevit jako běžné, vysvětlující postup uplatnění náhrady, podle našeho názoru značně rozšiřuje možnosti cestujících oproti samotnému znění Nařízení.
Z další aktuální judikatury lze, již jen zkráceně, citovat tato zajímavá rozhodnutí
- C-356/19 – Delfly sp. z o.o. x Smartwings Poland sp. z o. o.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, a zejména jeho čl. 7 odst. 1, musí být vykládáno v tom smyslu, že se cestující, jehož let byl zrušen nebo významně zpožděn, nebo jeho právní nástupce může domáhat vyplacení náhrady škody podle tohoto ustanovení v národní měně platné v místě jeho bydliště, takže uvedené ustanovení brání takové právní úpravě nebo judikatorní praxi členského státu, podle které se žaloba podaná takovým cestujícím nebo jeho právním nástupcem za uvedeným účelem zamítne již z důvodu, že v ní byl nárok vyjádřen v této národní měně.
Toto rozhodnutí, které svým způsobem říká, že nelze práva podle Nařízení omezovat vnitrostátními předpisy, by mohlo v budoucnu napomoci ke zrušení v ČR aktuálně prosazované praxe, že je nárok třeba do půl roku notifikovat u dopravce, jinak nemůže být soudem přiznán. Tuto praxi považujeme za nesmyslnou, a nemající oporu v Nařízení a v příkrém rozporu s požadavkem na zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících
- C‑74/19 – LE x Transportes Aéreos Portugueses SA,
Toto rozhodnutí stanovuje povinnost leteckého dopravce přesměrovat cestujícího tak, aby dorazil do cílového místa co nejdříve, a to i jiným dopravcem. Pokud dopravce přidělí svůj let na následující den, nedostál svým povinnostem. S výjimkou případů, kdy jiné spojení není možné.
- C‑519/19 – Ryanair DAC x DelayFix, dříve Passenger Rights sp. z o.o.,
V tomto rozhodnutí ESD zakázal praxi, při které někteří dopravci (v ČR tuto praxi využívala zejména společnost Ryanair) stanovili odlišné místo pro podání žaloby v případě, že si spotřebitel vymáhal nárok sám (zpravidla místo příletu nebo odletu dle Nařízení) a odlišné pro případ, že by se spotřebitel nechal zastoupit advokátem, nebo pohledávku postoupil (zpravidla sídlo dopravce). Tento postup byl ze strany společnosti Ryanair využíván i v ČR, bohužel Obvodní soud pro Prahu 6 nerespektoval práva spotřebitelů a posvětil aktivitu Ryanairu. Přítrž tomuto jednání musel učinit až odvolací soud, který správně uvedl, obdobně jako soud evropský, že takové ujednání je ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 zneužívající.
